Honza na rozdíl od všech účastníků pobytu ve tmě nastoupil až večer. Chtěl poslední hodiny před pobytem dle svých slov strávit s přítelkyní… říkám si proč ne, každý nechť si nástup přizpůsobí dle svých představ.
Honza se ubytoval a začali jsme si povídat na téma důvodu jeho pobytu. S povídání vyplynulo, že v současnosti nic neřeší a nemá tedy ani žádná očekávání toho co má přijít. S jeho slovy „Uvidím co mi přijde“ jsme se ten den rozloučili.
První den jsem mu donesl jídlo a na otázku zda chce se mnou mluvit, tedy mám-li jít za ním dovnitř sdílet odpověděl, že není třeba. Druhý den už mě pozval ke sdílení a hlasem, s kterého zněla rozhodnost mi sdělil následující:
„Víš Vláďo když jsem se přihlašoval před třemi měsíci tak jsem hledal svojí životní cestu, nebo-li své poslání co mám v životě dělat. V tu dobu jsem začal dělat novou práci a teď po dvou dnech ve tmě jsem si uvědomil, že to co nyní dělám je moje cesta. Jsem přesně tam kde mám a chci být, baví mě a naplňuje mě to a pobyt ve tmě mě jen v tomto utvrdil. Byť jsem zde strávil pouze dva dny tak cítím, že je to dost a uvědomil jsem si to co jsem potřeboval. Tedy správnost svoji cesty. Rozhodl jsem se proto pobyt ve tmě ukončit, neboť si jsem přesvědčen, že další setrvání ve tmě už by mi nic nepřineslo, co si o tom myslíš?“
Z jeho hlasu byla cítit rozhodnost, ale zároveň i vnitřní klid a vyrovnanost, proto jsem jen dodal: „To je krásné, vítej na světle“