Když každý má nějaký názor, já nemám žádný. Aneb mluvím jen o tom co jsem prožil.

nemít názorČasto dostávám email, nebo při rozhovoru se mě někdo zeptá na nějakou  situaci jenž se děje, či se stala, aneb otázka zní: „Jaký na to máš názor ty?“ Moje odpověď je většinou jednoduchá a výstížná: „Nemám na to žádný názor“.
Můžete mě označit podivínem, odsoudit, nebo si přečíst tento článek a zkusit se na vše podívat z jiného úhlu pohledu. Dozvědět se, proč tak odpovídám a názor si nevytvářím, či nemluvím k tématu.

 

Jak to na tom světě chodí… vnitřní soudce v nás
Něco se někde stane, je to stovky či tisíce kilometrů od nás, nebo spolu dva lidé něco řeší, třetí přijde a začne nám o nich povídat. Líčí tuto situaci ze svého úhlu pohledu – pochopení a pak přijde ona otázka: „A jaký ty na to máš názor?“

Situaci na kterou člověk dostal pár kusých informací, zprostředkovaných z úhlu pohledu a pochopení toho kdo nám tyto informace podal. Tedy tak jak je interpretoval a v lepším případě nezkreslil k obrazu a užitku svému.

Už to běží… Naše ego v plném zápřahu odpovídá a soudí: „To je hrozné, to je špatné, to je úžasné, to snad není možné, mělo by se tohle, mělo by se ono, atd…“ V podstatě uvnitř každého z nás je takový vnitřní ego soudce. Stačí nám pár kusých informací a hned soudíme a vyřkneme své stanovisko k situacím, lidem, zkrátka máme hned svůj názor. jenž pak obhajujeme.

Proč si mohu dovolit napsat tento článek?
Mohu ho napsat, neb jsem se takto celý život choval. Měl jsem názor na vše a vlastně jsem k tomu nikdy ani moc informací nepotřeboval. Vždy jsem si udělal názor na cokoliv a to pak mé ego hájilo a nerado tento názor či stanovisko měnilo. Strávil jsem spoustu hodin diskuzemi o tom co jsem si myslel, ale ve skutečnosti nic nevěděl. O tom co se mi zdálo že tak je, ale bylo úplně jinak…

CESTA PROBUZENÍ
Dnes se chovám jinak. V situaci, když všichni mají nějaký názor na něco, já nemám nebo se snažím nevytvářet si žádný názor a raději mlčím. Ušel jsem malý kousek cesty probuzení k vědomému životu a sdělím vám svůj důvod, proč méně mluvím a nevyjadřuji se.

Mluvím jen o tom co jsem sám prožil

Tohle je mé vnitřní pravidlo. Mluvím a vyjadřuji se pouze k tomu, co jsem prožil, či čeho jsem byl součástí. Následně mohu říct, jak jsem ze svého úhlu pohledu danou situaci prožil a vnímal. Je třeba dodat, že ani to, že jsem něco prožil, mě neopravňuje k prohlášení obecné pravdy, že „něco nějak je, že je něco pravdou“.
Jedná se pořád o můj osobní pohled – prožitek. Je nedokonalý tím, že jsem osoba ne zcela vyvinutá (nedosáhl jsem stavu osvícení) a tuto realitu v které žiji zatím nechápu v plném jejím rozsahu. Tedy ve všech komplexních časových a prostorových souvislostech a interpretaci dělám pouze z pohledu svého ega za použití omezených pěti smyslů. Výsledek pochopení reality mou osobou je tedy z mého ego, jenž ho vyhodnotí dle sebe a svého užitku.

Proto když se mě někdo zeptá jaký mám na něco názor a já tam nebyl, neprožil to, pak jednoduše odpovím. „Nemám žádný názor“ a raději mlčím.
Byl-li jsem něčeho součástí, či pokud jsem to prožil, pak mohu říct a sdílet svůj úhel pohledu a vnímání.

Citát na konec
Někde jsem četl takový krásný citát vyjadřující dopad spousty názorů 🙂 Nepamatuji si ho přesně, ale zněl nějak takto: „Kdyby se všichni starali pouze o sebe, tak by bylo o všechny krásně postaráno“.

PS: To byl i jeden z hlavních důvodů proč jsem odešel se sociálních sítích a Facebooku jak jsem psal zde. Neb v dnešní době mají všichni názor na všechno a ještě ví jak to má vše být:)

 

S úctou, láskou a úsměvem přeji krásný den 🙂

Vladimír
* bloguji a sdílím na www.VladimirBohm.cz
* žiju a tvořím www.MistovSrdci.cz

 

 

 

4 response on “Když každý má nějaký názor, já nemám žádný. Aneb mluvím jen o tom co jsem prožil.

  1. Malacova Jarmila

    Zdravím všechny jdoucí k nesouzení a soucitu.

    Souzním a učím se nesoudit, cítit a být tady a teď.
    Je to cesta srdce ke světlu a lásce…
    Jarmila

  2. Ahoj, super článek! Musím říct, že je v dnešní době opravdu těžké nemít názor : – ) a nesoudit samozřejmě… no snad se k tomu jednou taky dopracuji, ale tak i cesta může být cíl, no ne?

  3. Být bez názoru a potřeby konfliktů s lidmi je snadné – to bych taky ráda, být s každým zadobře. Jenomže mi vadí, když lidi przní pravdu. Na to můžete namítnout, že pravda je relativní, já ale myslím „pravdu“ spíš ve smyslu „dobro“, ne morálně neutrální záležitosti jako jestli je „lepší“ to nebo ono jídlo, protože to jsou spíš osobní preference. Mám na mysli, kdy někdo třeba říká, že mu nevadí týrání zvířat nebo souhlasí s něčím špatným apod.. vůbec je to tak, že hloupost jde ruku v ruce se zlem. Mě lidská hloupost a zloba vadí, to si nemůžu a ani nechci pomoct. I když třeba na různých fórech radši mlčím, protože by mě akorát zabanovali a s blbci online bych se mohla hádat od rána do večera..

    Já si tedy myslím, že říkat svůj názor je dobrá věc. Problém je v tom, že hodně lidí není schopno brát to sportovně a neosobně a když má někdo jiný názor, bere to jako útok na vlastní osobu. Což je právě podle mě to ego.. další věcí ale je důležitost umění rozlišit dobro od zla a duchovní úroveň (celkovou zralost) dotyčného. Myslím, že lidi na nižších stupních zralosti a poznání, plni hlouposti, předsudků, zloby.. ti dávají neférové rány, které není dobré brát pouze jako „úhel pohledu“ a těch bude vždycky spousta a ani nemá cenu se s nimi hádat, protože budou vždycky ve většině, na člověka se vrhnou a potopí ho. Když se snažím bránit nezkřivené dobro, je to v dnešním světě jako boj proti větrným mlýnům, zlo bude vždycky ve většině. Jenomže pro mě je „pravda“ důležitější než moje osoba a ego. Včera jsem třeba slušně poprosila v knihově jednu z knihovnic, jestli by si prosím mohli zalévat ty kytky v chodbě – které tam už po léta živoří, s nánosem prachu na listech, vyschlé a uvadlé. Navíc jsou v temných koutech, nemají světlo. Pokaždé, když tam jdu, je mi jich líto. Na co je tam tedy mají?? Kdo se má dívat na trpící rostliny, to má být nějaká ozdoba?? A nejen, že je nikdo nezalévá, nikdo se o ně nestará, dokonce ani JEDEN z těch lidí, co do knihovny chodí, nic neřekne. Buď jim umírající kytky prostě nevadí – každý se stará jenom o sebe a svůj život – nebo nechce chodit s kůží na trh a riskovat tak negativní reakce. (Vůbec prostě nechce vypadat jako blbec). Tak jsem riskovala já – knihovnice mi s úsměškem řekla, jestli si je nechci chodit zalévat sama. Řekla jsem, že nejsem místní a navíc ty kytky jsou JEJICH, tak proč bych je měla zalévat já?? A takhle to není jenom s květinami, ale se vším.

    Na tu (slušně řečeno) hyenu mám vztek doteď, prostě lidi jsou do morku kosti zkažený, ta jejich hnusná lhostejnost, nevšímavost, lenost, bezcharakternost. Jak si ještě můžete myslet, že to je ctnost? Takový chcete být??

    Souhlasím ale s tím, že každý by si měl nejprve zamést před vlastním práhem – dneska lidi kritizují kde co, ale už nevidí, jak se chovají sami – každý krade, lže, šidí jak může. Nemá např. cenu nadávat na politiku, dokud se nezměníme sami – přestat lhát, šidit, začít třídit odpad, přestat jíst maso a tak dále.

    • Dobrý den, Andreo, přečetla jsem si Vaší odpověď, vůbec Vás neznám, možná se tedy velmi mýlím. Nicméně znělo mi to velmi povědomě, jako kdybyste mi mluvila chvílemi z duše. Jsem si naprosto jistá, že to myslíte dobře, že se určitě bijete za dobré věci často, že jste zklamaná a znechucená jak moc se po dobrém pošlapává, že jsou lidé nevšímaví a lhostejní, že si nepomáhají tolik, jak by se alespoň mělo, mělo by být samozřejmostí. Alespoň já jsem to takhle cítila. A měla jsem pocit, že mám na takové pocity a vlastně generalizované soudy právo. Ale pak mi došlo, že mě nějaké to prvotní zklamání, a další opakovaná zklamání, vedla až ke znechucení, které postupně vedlo ke zgeneralizování, že všichni jsou dnes více lhostejní, více sobečtější, méně pomáhající a méně všímající si věcí a dění kolem, ničí. Ze znechucení se stala agrese, agrese živila strach, ze strachu se stalo přesvědčení, že lidé jsou špatní a svět je zlý. Až se z toho stal negativistický a agresivní (myšleno v komunikaci), zlý člověk ze mě. Až tak, až mě to vyděsilo a začala jsem zas sama sebe (z pudu sebezáchovy) hledat únikovou cestu. Musela jsem se znova naučit hledat důvody za jednáním lidí jinde, znova objevovat to, co jsem dříve měla za pravdu, tj. že neznám důvod jednání lidí a že lidé nejsou apriori zlí. Že si nevšímají, protože si nevšimli, že nepomáhají, protože je to nenapadlo, nebo že i pomáhají, ale jinde a jinak, že jsou ochotní a milí, když se jich zeptám, že mi pomohou, když je požádám, že jsou to obyčejní lidé jako já, řeší stejné problémy a starosti a chtějí být šťastní a mít pohodový klidný život. Začala jsem se více na lidi usmívat, šlo to lépe, když se postupně zbavujete zlosti; a poté jsem najednou kolem sebe neviděla samou nevšímavost, lhostejnost a neochotu. Začala jsem se usmívat, poprosit o pomoc, když jsem potřebovala, a narážela jsem na ochotu, milé reakce, pomoc (samozřejmě ne vždy, ale téměř vždy). Lidé zase byli milí. Co Vám tím chci říci… máte pravdu s těmi květinami, co se týče toho, že je to škoda, že je nikdo nezalévá, je velmi odvážné a ušlechtilé jít a říci někomu, zda by je nemohl zalít. A váš záměr je jistě také ušlechtilý a je skvělé, že si všímáte věcí kolem a nejste lhostejná. Ale nenechte se pohltit negativismem. Tj. tím negativismem, který z Vás, člověka smýšlícího dobře, činí někoho, kdo použije oslovení „(slušně řečeno) hyenu..“. Co my víme, třeba měla paní v knihovně špatný den, třeba byla unavená, třeba to nestíhá, třeba ke květinám nemá kladný vztah, třeba nemá květiny právo zalévat, třeba je to její povinností, zapomíná na ni a Váš dotaz ji překvapil; třeba jste použila tón či formulaci, která se jí dotkla (může být i přecitlivělá) a tak se ozvalo její ochranářské ego (které máme každý v sobě). Nevíme, proč jsou kytky nezalité doopravdy, neznáme správný důvod, ani jsme se po něm nepídili. A ad viz výše, ano, můžete je zalévat Vy. Evidentně by Vám v tom v knihovně nikdo nebránil. Zřejmě tam jednou za čas jdete; vemte si s sebou pet láhev s vodou a zalijte je. Třebas je touto aktivitou, tu dotyčnou, nebo někoho donutíte k akci, bud začnou květiny zalévat, nebo je dají pryč, a když už nic, ty kytky dostanou vodu alespoň od Vás.
      Co tím chci říci, naprosto věřím, že Vaše úmysly jsou čisté, je těžké bojovat za dobrou věc, tak je to od Vás velmi ušlechtilé. Ale nenechte se strhnout k negativním reakcím a rychlým nebo generalizujícím soudům, i když je to tak snadné (píšu ze své vlastní zkušenosti). Přeji Vám mnoho dobrého, věřím, že bychom si velmi porozuměli, kdybychom se znali blíže.

      Ad článek: Velmi dobrý, děkuji za něj!